Naděje, víra a pekelná dualita jako překážka na cestě

Křesťanství je skrz naskrz prodchnuto myšlenkou víry a naděje ve spasení a posmrtném odchodu do nebe. Víra a naděje nám může poskytnut v “těžkých” časech sílu jít dál a nevzdát se.

Zdá se to jako dobrý koncept, který má svá “ALE”, která nás mohou začít limitovat v určitém bodu naší cesty.

Jedno velké “ale” podle mně je to, že tento koncept má své limity. Brání nám poznat naší pravou sílu a stav bytí. Pokud se budeme stále považovat za  vinné hříšníky a ovce, tak se stále budeme pohybovat v kruhu. Ono to je vlastně velmi dobře vymyšleno. Když budeme lidem stále tvrdit, že jsou hříšní a špatní a potřebují vykoupení, tak budou stále ovce svého velkého Pasáka. Pokud je křesťanská církev založena na moci, tak rozhodně némá zájem tvrdit svým ovečkám, že jsou Tvůrci. Kdybych si chtěl udržet svou moc, tak bych jim to rozhodně neříkal.

Další velké “ale” je dualita, kterou naděje a víra úspěšně podporují. Je přece potřeba si najít něco, proti čemu budeme bojovat! Tak si tedy posvítíme na ďábla. Ten za vše může. A proto budeme volat Pasákovo světlo, aby nám poskytlo armády při boji ze zlem. Lucifer se začne obracet na svém pekelném trůnu a začne se smát, co to zase ta lidská cháska vyvádí. On podle mně moc dobře ví, že tento boj je dlouhodobě k ničemu. Víme to i my, ale ten zvyk stále bojovat proti tomu “zlému” a “temnému” v nás je tak silný, že je dost těžké jej opustit. Ono bychom si potom museli připustit milou-nemilou pravdu, že jsme sami tvůrci vládnoucí jednou Silou, která není světlá ani temná. Je NEUTRÁLNÍ. A je jen nás, jak ji použijeme. Pravda, ono je vždy jednodušší to na někoho svézt. Tudy ale cesta podle mně nevede.

Takže jdeme do finále! Jsou to situace na cestě, kdy jsou už tyto tři sudičky na obtíž jako trestanecká koule u nohy. Z magického pohledu Tvůrce naděje, víra a dualita podpokopávají náš záměr. Celé to doufání jen kope hlubší zákop mezi myšlenkou, záměrem a jeho realizací. Podkopává naši sílu a pozornost. Určitě je fajn si to uvědomit a přijmout. Celý zákop ale ještě prohloubíme, když nepustíme doufání v lepší zítřky, které nám realizace přinese. Už TEĎ, v tomto jedinečném okažiku, jsme minulostí, přítomností i budoucností.
A i když to třeba v tu chvíli tak nevnímame, tak je podle mně pořád lepší pustit i tu naději. Naději, že přijde třeba Ježís a zachrání nás. Říká se tomu temná noc duše nebo vstup do nekonečné propasti (v kabale Daat). Naše vnímání identity se může úplně rozbít a staneme se tím, čím SKUTEČNĚ jsme.

E.A. Koetting v Book of Azazel (Kniha Azazelova) říká: “Člověk dojít za vykoupení a nanebevstoupení, aby jednal a myslel bez předsudků, bez cenzury. Jen nepřítomností naděje zjistí, čím vskutku JE.”

Existenciální samota a osamocení

Prožívám dnes hlubokou existenciální samotu a osamocení. Jaký je v těchto stavech rozdíl?

Existenciální samota vychází z nejlhlubší podstaty nás samých - co v jádru jsem - Božstvím. Je tam síla, láska, moudrost a bytí a spoejní se vším. Nikdo jiný tam není a je to samo o sobě naplňující a zároveň prázdné. Tam jen JSEM a TVOŘÍM.

Narozdíl od toho existenciální osamocení je stav, kdy se cítím odřiznutý od všeho a jsem v jakési bublině izolace, strachu a smutku. Tento stav může být navýsost nepříjemný. Když jsem v bublině, tak toužím po kontaktu, chci vyjít z bubliny ven, ale ono to nějak nejde. Maminka, po které jako dítě v tu chvíli toužím je nedosažitelná.
Jsem OSAMOCEN, jsem OSAMOCEN, jsem OSAMOCEN.

Realita je v tu chvíli neutěšitelná. Chci utéct, nechci to cítit.

Abych to tedy necítil, tak proto něco musím udělat. Existují podle mě dvě cesty - cesta integrace a cesta odmítnutí.
Nejjednodušší je ten stav odmítnout a utéct před ním do obsedantního a neustálého vztahování se k něčemu nebo k někomu. Vytvářím si velmi závislé vztahy. Něco nebo někoho prostě NUTNĚ potřebuju! Mohou to být členové rodiny, partnerka či partner, práce nebo  koníček. Jenže ono to dlouhodobě nefunguje. Ta frustrace z toho, že nám to tu bublinu trvale nezaplní stále roste a roste. Až se pak na ně naštvu a dostanou stejnou kvalitu jako má “osamocená “ bublina. Stojí prostě za prd. A pak je konec z touto iluzí.  Takže buď to zabalím nebo s tím začnu něco fakt dělat.

Mám možnost tu bublinu přijmout odpovědnost a začí ji přijímat jako vlastní součást. A co se nestane za zázrak. Ta bublina se začne měnit v samotu existenciální. A já dokážu čím dál více být sám.

Mám najednou volbu. Vztah k někomu či něčemu můžu navazovat a nemusím. Jsem svobodnější. Rodina, partnerka či partner, práce nebo  koníček a můj vztah k nim je najednou mnohem zdravější. Je také jednodušší pustit již nefungující vztahy, protože mně jejich ztráta či změna již tak neohrožuje .

Jsem svobodný a milující člověk s volbou vztahů a který přijímá odpovědnost za jejich kvalitu. Tak buduju a
ruším své vztahy, učím se skrze ně, ale nejsem na nich existenciálně závislý.

Můžu uvědomit, že je fajn mít vedle sebe třeba krásnou ženu a děti, ale že to není všechno, co mám, co jsem. Že je jen součást mého života a já jsem tomu řekl své ANO - s odpovědností Tvůrce.

Všemohoucnost jako Láska

Jeden z principů úspěšné magické práce je stav všemohoucnosti (v angličtině omnipotence). V základě to podle E.A Koettinga znamená být v božské lásce, která je neomezenou tvůrčí silou. Termín “božská láska” může zavánět něčím hodně proklatě světlým a může znít hodně nábožensky. Já to osobně vnímám jako tvůrčí či desktruktivní akt, který je v souladu s řádem Univerza. Osobně bych to redukoval na slovo “Láska”. Slovo Bůh je často spojován se Světlem či Dobrem.  Existuje ale také temnota a skrze tu se také Láska projevuje. Světlo a temnota jsou v dokonalé rovnováze a obě jsou stejně důležitými silami ve Stvoření. Světlo a temnota by bez sebe nemohly existovat a jsou plody jejich rodiče Absolutna (v kabale pojmenováno Ejn Sof).

Hodně se ted teď sám zabývám tématem moci.  Hodně se učím od bytostí, se kterými jsem kontaktu -  v současné době od Azazela, který bývá řazen k na démonickou stranu moci a síly. Mám i mnoho zkušností s práci s archanděly. Jak démoni, tak anděle vladnou mocí. A tato moc v základě neutrální. Pro mně třeba bylo velkou novinkou, že pro přijetí a trasformaci vlastního vzteku můžu pracovat stejně jak s určitou archandělskou či sféricko-planetární bytostí, tak s démonem, se kterým to může jít ještě lépe, protože je v tom jako doma.

E.A. Koetting ve své knize Evoking Eternity píše, že pří magickým evokacích se “andělskými” a “démonickými” bytostmi, mág zjišťuje že on sám potenciálně vládne neomezenou silou, které vládnou evokované bytosti.

Nemůžu s ním než nesouhlasit. Mám stejnou zkušenost. Vlastně jsem přistupoval k magii s touto filozofií už od začátku své praxe.

Celé to rozdělení na dobré a zlé síly bylo vytvořeno hlavně náboženství, které je reflexí průmerného stavu lidské populace. Začínám stále více zjišťovat, že je to je jedna velká habaďůra, kterou skrze náboženství hraje sami na sebe, abychom měli proti něčemu bojovat a potírat svou skutečnou moc Tvůrce.

Moci a síla je jako vše v základě neutrální a je jen na nás, co s ní udělame.

Magická autorita

Co to vlastně je? Názorů může být více. Má osobní zkušenost koresponduje s pojetím Františka Bardona.  Popisuje ho v díle Praxe magické evokace: “Magická autorita neboli mágův vliv nefunguje na bytost díky mágově osobnosti, ale díky síle jeho spojení s Inteligencí, která je bytosti nadřazená.”

Základem magické autority je tedy poznání a bytí Esencí sebe sama a všeho stvořeného. Nemyslím tím nějaký dokonalý stav, ale stav jistého poznání, kdy víme, co v jádru jsme a čím dále více to žijeme. S tímto stavem přichází přirozeně další kvality:

•    odpovědnost za svůj život a jeho tvorbu
•     respekt a úcta k sobě i všemu stvořenému
•     vnímání rovnocennosti všeho stvořeného, protože vše obsahuje onu Stvořitelovu jiskru

Stáváme se stále více tvůrci svého života. Jsme čím dál více sami sebou na všech úrovních své existence.

Které úrovně to jsou?

Začněme vědomím a pozorností, které jsou ve své povaze nekonečné a přirozeně expandují v procesu našeho růstu. Zde vycházím z díla indického mudrce Ramany Maharišiho a jeho medtace “Kdo jsem já” a kabaly.

Dalším důležitým faktorem je uvědomování se, prožívání a zdravá živlová rovnováha ve všech našich tělech - fyzickém, astrálním(emočním) a mentálním. Na tohle téma chystám větší článek, který bude vycházet z mé praxe a je inspirovaná technikami Rawna Clarka.

Pro magickou práci a vůbec pro život potřebujeme podle mně poznávat, přijímat a měnit sama sebe na osobnostní úrovni. Potřebujeme znát naše silné stránky, slabiny, své touhy a potřeby. Dále považuji za velmi důležité být co nejvíce “doma” ve svém fyzickém těle. Naučit se být ve svém fyzickém a energetickém středu (hara, tan-tien), který se přirozené propojí s naším esenciálním středem.

Výše popsaný proces je cesta k dosažení celistvosti a poznání sama sebe na všech úrovních své existence a logicky také stále větší magické autority.

Sféra Saturna a Azazel

Večer jsem chtěl tvořit grafický leták. Dostal jsem se zase do své oblíbené sebekrutosti v podobě vzteku na sama sebe. Požádal jsem Azazela o podporu. Vztek a tlak v  mém břiše se hodně zmírnil a měl jsem najednou jasnou energii do kreativní činnnosti. Na srdci bylo jasněji a lehčeji.

Za dvě hodiny jsem měl leták hotový a cítím jsem tah si na chvíli jít sednout a meditovat. Vnímal jsem velký světelný vír, který měl původ v saturnské sféře.

Saturnská sféra je sféra karmy. Když jsem s ní začínal pracovat  tak jsem ji vnímal velice ztuhle a chladně. Po nějakém čase se pro mně roztopila. Stala se pro mně obrovským zdrojem čistého světla, ve kterém se spaluje stará karma. Bylo to naplňující a úžasné.

František Bardon důrazně ve své knize Praxe magické evokace varuje:
“Podobně jako sféra Marse, je i sféra Saturna těžko dosažitelná a pouze dobře cvičený sférický mág se může odvážit do této sféry....Na vibrace saturnské sféra, která působí tak tísnivě jako balvan, není každý připraven...Kdyby pak mág nebyl na vibrace saturnské sféry připraven, přivodilo by mu to nejen fyzickou, ale i astrální smrt.”

William Mistelle k tomu dodává to, že saturnské bytosti žijí bez připoutání k fyzické formě. Cokoli, čím si my definujeme svou identitu  (jakékoliv připoutání),  neustojí úrověn osvobození těchto bytostí.

Osobně si nemyslím, že by mohlo dojít k tomu, před čím varuje Bardon. Pokud není člověk pro kontakt zralý, tak ho to tam stejně nepustí. To je alespoň má zkušenost. Při zdravé pokoře a úpřimnosti sama k sobě si dovolíme to, na co máme a zároveň nás tam Božská Prozřetelnost pustí. Dokážu si ale představit případ, kdy se mág jen silou vůle a vlastním chtěním snaží dostat do kontaktu s tím, na co ještě nemá. A pak si logicky zadělává na průšvih.

Dnes se to ještě zesílilo. Seděl jsem v saturnském žáru a zároveň si uvědomoval tíhu a živost svého fyzického těla. Azazel jako zemská bytost mně v tom výrazně podporoval. Říká, že je vše v pořádku, že se můžu uklidnit. Že prý je doba velkých změn a stačí řící ANO. Že zemská lidská karma má v současností potenciál rychlé transformace.

Vedle toho ještě uvažuji nad tím, co by řekl takovým komunikacím psychiatr. Asi by mně označil za schizofrenika. Tak jako tak jde nakonec o výsledný efekt. A kdo to říka, je potom jedno. Ve své podstatě jsem jakoukolí sférickou bytostí a její hlas může být klidně můj. Ve své podstatě jsem Celkem. Amen.

Azazel přichází v plné síle

Před časem se mi ozval Azazel. Pár dní jsem procházel strachem ho kontaktovat. Když jsem to udělal, tak na mně působil rychle, jasně a tak mlhavě.

Cítíl jsem ale, že mi může hodně pomoci. Tak jsem se ho zeptal, co chce za pomoc. Pakt to nebyl. Stačilo udělat jednoduchý oltář vytvořený s láskou k uctění Země a hmoty. Poté jsem Azazela začal vnímal denné. Bylo to jen ale takové oťukávání. Případal mi jako taková Formule 1, která je ve hmotě jako doma a tvoří tak přirozeně, tak jak já dýchám vzduch.

Dnes jsem požádal  Azazela, ať se mi projeví ve své nejhlubší podstatě a kvalitě. Najednou jsem ucítil jemnou, ale zárověn hlubokou lásku a zároveň takovou sílu a jasnou vůli, jakou jsem v životě snad necítil.
Pod solarem jsem cítil bolest a ztuhlost z odmítání hmoty a Země. Měl jsem potřebu začít Azazela ucítívat a klanět se mu tak, jak jsem to dělal ve starých dobách. Pak mi sdělil, že to už fakt nemusím, že stačí mít úctu a respekt, který mně dával v tu chvíli i on.

Vnímám to vše jako milost a zároveň něco, co je mi vlastní a čím jsem, akorát jsem to zapomněl - v oběti, vzteku, smutku a marnosti. Místy jsem měl nutkání až plakat z toho, jak jsem dlouho dokázal odmítat Zemi a hmotu.

Děkuji.

P.S. Démoni nejsou žádná strašidla, Jsou to úžasné bytosti s boží jiskrou v sobě. Záleží jen na vašem záměru.

Mé pojetí evokační magie

Dlouho jsem si hledal v tomto životě k magii vztah. Vlastně jsem pořádně nevěděl, proč bych ji měl dělat.
Dlouhá léta jsem meditoval, transformoval svá traumata a nesloužící vzorce chování.Až v jisté chvíli, když už jsem byl do jisté míry více doma ve fyzickém těle a tady na Zemi jsem pochopil. Otevřel jsem knížku Praxe magické evokace od Františka Bardona a věděl jsem, jak mi může pomoci.

Každá sféra a každá bytost v ní popsaná mně může zprostředkovat a navibrovat určitou část stvoření, kterou chci poznat, ve které nejsem celý nebo ve které mám problémy. Jsou to prostě dokonalé rezonátory mého nejlhlubšího potenciálu.

Mám přirozený dar evokovat či invokovat cokoliv pouhým přečtením jména nebo nalezením referenčního bodu, který mně s danou vibrací či bytostí spoji. Proto nepoužívám žádné složité rituály či ceremonie. V této práci je podle mně důležité si stále uvědomovat, že ve své podstatě nejsem od volané entity oddělený. Já jsem v podstatě jí, ale zárověn jsme oddělní ve vzájemném respektu a úctě. Jsme ve vztahu. Když poznávám jí, poznávám sám sebe a jsem celistvější.  

Jsem vědomějším ve vnímání sebe sama jako Celku a tím se také rozšiřují mé možnosti tvorby a projevení se. Děkuji, Božská Prozřetelnosti.